Význam mučedníka mistra Jana Husa

Už jen samotná skutečnost, že se články a zamyšlení či glosy na podobná témata o Jana Husovi neustále píší (a letos je to u příležitosti kulatého výročí úplná smršť různých hodnocení této osobnosti), svědčí o tom, že je potřeba se s tímto tématem vyrovnávat a zpracovávat jej. Kdyby zde toto tušení velikosti, významu a odkazu Jana Husa nebylo, nepsalo by se o tom v takové míře a Jan Hus by zajímal je úzký okruh historiků. 


Pokud by se jednalo "jen" o světce, ale nikoliv o významného světce a oslnivý úkaz našich dějin, pak by samotné znění tématu našeho zamyšlení bylo vlastně trochu vlastně trochu zvláštní, že? Vždyť jedná-li se o mučedníka, pak mudrování o jeho "významu", není zrovna adekvátním ohlasem na jeho duchovní dílo. Píšeme snad tolik článků s názvem např. "Význam mučednictví sv. Václava"? Na světce prostě hledíme z trochu jiného úhlu pohledu, takže pojmy "význam" či "odkaz" bývá ve vztahu k jejich životům často jaksi nepřípadný. Avšak - protože se ohledně mistra Jana Husa zamyšlení o jeho
významu a odkazu hojně a neustále píší, a protože je to nejen mučedník, ale i významný myslitel a dějinná osobnost i morální autorita, pokusme se nyní z pravoslavného hlediska ohodnotit jeho poselství.

 

Pán pravil: „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“. A dále pravil: „Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“ (Jan 15,18-20) Jana Husa pronásledovali až k nejhroznějšímu způsobu popravy. Tím se jako pravý křesťan podobal svému Pánu. Ježíše Krista usmrtili nejodpornějším tehdy používaným způsobem - ukřižováním; Jana Husa neobávanějším tenkrát způsobem - upálením. Husa i Jeronýma tak nenáviděli, že dokonce i popel po jejich upálení vhodili do řeky, aby po nich na zemi nic nezůstalo.


 

Začneme u té nejznámější a nejvyzdvihovanější součásti Husova odkazu: pathos pro pravdu. Vyzdvihnutí pravdy jako takové, jejího významu a smysluplnosti - to je protiváha všemu pragmatickému, účelovému, cynickému či materialisticky praktickému. Tento idealismus je ze zorného úhlu věčnosti klíčem k vedení správného pozemského života. Vždyť duchovní rovina je nadřazena morálce, a mravní hodnoty jsou nadřazeny všemu materiálnímu a světskému. To platí i pro církevní poměry - tenkrát i dnes.

V ústech Jana Husa mělo slovo "pravda" pochopitelně především evangelní význam. Je to způsob osvojení si Ducha Ježíše Krista. Čili život nikoliv dle těla, ale v Duchu. "Nežijete dle těla, ale dle ducha, pokud ve vás žije Duch Svatý. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho."
(Řím 8,9; pravosl. překl.) "Přijali jsme Ducha, v němž jsme (Bohem) přijati za syny. Je to Duch, v němž voláme: Abba, Otče!" (Řím 8,15; pravosl. překl.) O Duchu Svatém, jehož přítomnost je charakteristickým znamením pro pravé křesťany, pravil Pán Ježíš, že je "Duch pravdy", když říká učedníkům: "Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky - Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude." (Jan 14,16-17)

Z toho můžeme vyvodit, že není-li v člověku alespoň jiskřička horlivosti pro pravdu, není příbytkem Ducha pravdy, čili Svatého Ducha, a nejspíš není ve skutečnosti ve svém nitru křesťanem.

Tou pravdou, kterou dává Duch Svatý a činí nás na ní účastnými, se mj. myslí pravý křesťanský život - pravá víra vyvěrající z Písma svatého a spravedlivé skutky. Maně se nám vybaví tropar zpívaný biskupům: "Jako pravidlo víry, obraz tichosti a učitele zdrženlivosti, zjevila tě stádci tvému
pravda skutků tvých..." (Tropary a kondaky svatým - z obecné mineje)

V této souvislosti můžeme na ilustraci uvést dobové vyprávění o upálení mistra Jana Husa: »Než však hranice byla podpálena, přišel k němu (tj. Janu Husovi) říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, a s ním syn nebožtíka Klema a domlouvali mu prý, aby si ještě zachoval život a aby odpřisáhl a odvolal někdejší svoje kázání a učení. On však pohlížeje k nebi hlasitě odpověděl: "Bůh je mi svědkem, že co se mi křivě připisuje a z čeho mne křiví svědkové obvinili, tomu jsem nikdy neučil ani toho nekázal, nýbrž mou přední snahou při kázání i při všech mých činech i spisech bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchů. A
v té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil i kázal podle výroků a výkladů svatých doktorů, dnes s radostí chci zemříti".« Tak chápal své trvání v pravdě Jan Hus. To je duch, v němž zemřel jako svatý Kristův učedník.

* * *

Držet se poznané pravdy je velká věc. Máme na mysli nikoliv pravdu v názorech týkajících se druhořadých záležitostí, ale pravdu, která se vztahuje ke smyslu lidského života. To je pravda, pro kterou lze i umřít, neboť jejím zapřením by ztratil lidský život svůj nejvyšší cíl. Život bez této pravdy je pouhým biologickým přežíváním, duchovním živořením. Lidské existenci bez vztahu k pravdě schází velikost a důstojnost pod hvězdami. Už Sokrates chápal, že pravý filosof ručí za hlásanou pravdu svým životem.

Rozměr ctnosti někdy můžeme odhadnout podle velikosti hříchu, který je vůči této ctnosti opačný. Z pravoslavných katechismů víme, že existuje několik nejhorších hříchů; to jsou hříchy, které podle evangelia nemohou být člověku odpuštěny, protože tento druh hříchů učiní člověka vnitřně mrtvým a nezpůsobilým přijmout odpuštění - v nitru se z člověka stane démon, který je v samotném svém duchovním základu tak zkažený, že nemůže vydržet společenství s Bohem, ale zůstává navěky ve stavu vzpoury. Evangelium nazývá tento druh hříchů - rouháním se Duchu Svatému (Mat 12,31). V pravoslavném katechismu se dočteme, co se konkrétně pod tímto souhrnným označením skrývá. Kromě jiného se tam uvádí, že to znamená - protivit se poznané pravdě.

Jestliže vzpoura či lhostejnost vůči poznané pravdě je jedním z nejhorších hříchů, pak z toho můžeme vyvodit, že naopak věrnost poznané pravdě je jednou z největších ctností. A obětuje-li kdo pro poznanou pravdu o Bohu a pro pravdu evangelia dokonce svůj život, je to zřejmě největším a nejsvětějším skutkem, který může být člověkem vykonán. A nebo to můžeme říci ještě jinak - pokud se zapřením poznané pravdy oddělujeme od Boha navěky, tak obětování života pro poznanou pravdu nás sjednocuje s Bohem více, než jakýkoliv jiný skutek.

Pán Ježíš sám sebe ztotožňuje s nejvyšší Pravdou: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (Jan 14,6)

K věrnosti Kristu - jakožto Pravdě - a jeho slovům nabádá sám Pán Ježíš: "Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly."
(Mar 8,38) Na tato slova evangelia pamatovali svatí mučedníci, když na výslechu nezapřeli Pána, ale raději pro věrnost jemu prolili svou krev.

Podobali se tím svatým apoštolům, na nichž se naplnilo proroctví Kristovo: "Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat ... Budou vás vylučovat za synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne."
(Jan 15,18-20 a 16,1-3)

Toto setrvání věrnosti v pravdě je zároveň pravou láskou, kterou od nás Bůh žádá: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele."
(Jan 15,13) Své apoštoly a pravé učedníky prohlašuje Pán Ježíš nikoliv už jen za služebníky, ale právě za své přátele - za ně z lásky umírá On, a oni z lásky umírají pro Něho. (Jan 15,14-15)

A ještě jedno biblické napomenutí, ve svém podtextu varující, že zřeknutím se Krista se křesťan zříká Svatého Ducha a svého křesťanství: "Nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení."
(Efez 4,30)

Mučednictví je tudíž skutečným zábleskem svatosti na tomto světě. Příklad mučedníků Jana Husa a Jeronýma Pražského je nejen chloubou našich dějin a našeho národa, ale především inspirací. Jejich příklad povznášel předchozí generace k idealismu a k hledání smyslu národních dějin i jednotlivého lidského života. Kéž by tito dva skvostní mučedníci inspirovali k témuž i nás a pomáhali našim současníkům odvracet duševní zraky od pozemského k nebeskému.

* * *

Husitství jako dějinný most

Na samotný úvod tohoto oddílu bych rád připomenul, že Husa musíme vždy vnímat v kontextu umírněného husitství, které osobnost Jana Husa vysvětluje.

Začal bych tuto další úvahu připomínkou milánského ediktu, kterým bylo v r. 313 ukončeno pronásledování křesťanství. Éra persekuce prvotních křesťanů, která trvala přibližně tři staletí, byla slavnou dobou a dala církvi zástupy svatých. Nejen že se nepodařilo křesťanství vyhladit, ale naopak pronásledováním církev sílila a rostla. Krev mučedníků se stávala semenem nových křesťanů. Tak jsme zvyklí na tuto epochu nahlížet. Stranou našeho pohledu zůstává skutečnost, že po třech staletích začal docházet dech nejen pohanským pronásledovatelům, ale i v církvi se začala projevovat jakási únava. Množily se případy odpadání od víry. Čím dále tím častěji se stávalo, že zatčený křesťan tváří v tvář hrozbám, mučení a smrti, přistoupil na kompromis, což pochopitelně znamenalo zříci se Krista. Ukončení pronásledování bylo pro rozrůstající se část křesťanstva, jejíž morální síly začínaly pomalu kolísat, úlevou a darem s nebe.

Jak to souvisí s naším tématem? Po zákazu oficiálních projevů východní slovanské bohoslužby se pravoslaví přesunulo do "podzemí" čili do lesů a skrytých míst. Udržovali je pravoslavní poustevníci, tzv. "černorizci". Existovalo mimo oficiální a povolenou církevní linii (12. a 13. stol.). Bylo oficiální církví prohlašováno za herezi, případně za pohanství (viz způsob, jak se o starobylých pravoslavných církvích
vyjadřuje autor stížnosti na chování Jeronýma Pražského ve Vitebsku). Po více než dvou staletích bylo toto hnutí stále při síle, možná dokonce expandovalo. Jenže kdyby nemělo možnost se v 14. či 15. století veřejně projevit a společensky konstituovat, jak dlouho by ještě vydržel tento způsob jeho skryté existence? Sto let?, dvě stě nebo tři sta let? Bylo by otázkou času, kdy by toto hnutí černorizců vymizelo buď postupným vyčerpáním sil nebo bylo vyhlazeno krutou persekucí. (Začal s tím už Karel IV. - v rámci projektu ustanovení slovanských monastýrů, z čehož byl však realizován je vznik kláštera Na Slovanech, chtěl Karel IV. dostat udržovatele slovanské bohoslužby pod kontrolu, a zároveň hodlal postavit mimo zákon a pronásledovat všechny, kteří by se nepodrobili a zůstali v lesích).

Jan Hus se svými společníky (a potažmo husitství)
dali národu možnost masového, veřejného a horoucího návratu k cyrilometodějským kořenům. Promyslet, procítit tyto své kořeny, přihlásit se k nim, obhájit si je a bojovat za ně. Obnovit tuto sebeidentifikaci v plné síle a začít na ní budovat něco dalšího. Na dvě století zde mohla probíhat duchovní obnova (kvůli pádu Byzance se však nepodařilo dokončit započatý proces napojení husitů na pravoslavnou církevní hierarchii, a proto se obroda posléze propadá do bloudění, sporů a vnitřního vyčerpání). Ačkoliv tento obrodný proces ukončila pobělohorská rekatolizace, zůstala po tom v národní paměti jednak vzpomínka na veliké vzepětí našeho národa, a kromě toho - ten čas, který byl husitské éře shůry dán, stačil na oživení ducha původní cyrilometodějské zbožnosti, která v husitství našla svou aktualizaci a nové vyjádření.

Kdyby zde nebylo husitství, pak by zřejmě bylo cyrilometodějství pro nás ztraceno a jakákoliv vzpomínka na ně by se vytratila v době baroka. Nebýt husitství, nedošlo by pak zřejmě po dvou až třech staletích k oživení ideje obnovy a rozkvětu české národnosti a její kultury v rámci národního obrození. Už jenom samotný fakt, že se obrozenci měli na koho odvolávat při svých snahách, je daleko významnější, než ta skutečnost, že s památkou Husovou se v té době zacházelo v některých ohledech poněkud kreativně. Kdyby nebylo husitství, nebylo by českých bratří a kralické Bible, která byla základním pramenem pro obnovu českého jazyka v době obrození. Národ si skrze kralickou Bibli udržoval v temné době rekatolizace vzpomínku na dobu předbělohorskou, a to byla jedna z linií, jimiž se udržovala kontinuita národní paměti.

Hus stál u obnovy českého jazyka (používal jej při kázáních, upravil pravopis atd.) i u obnovy domovských práv českého živlu v těchto končinách (prosazení českého vlivu na univerzitě, viz dekret kutnohorský). I tyto snahy jsou ozvěnou cyrilometodějství, a na ně pak bylo možno v 19. století navázat. (Možná bychom bez husitství dopadli jako polabští Slované, kteří se rozpustili v agresivním německém živlu.)

Idea samostatné existence našeho národa stojí na těchto třech sloupech: 1.) národní církve (co se týče původní zde zaseté víry a praxe, jazyka pro bohoslužbu a církevní správy); 2.) národního jazyka a písemnictví; 3.) národní kultury a učenosti. Kromě doby velkomoravské jsme nikdy všech tří pilířů zde v plnosti neměli, ale už samotná snaha o ně nám pomáhala se udržet.

* * *

Zmíním ještě jeden specifický aspekt Husovy památky. Ne o každém světci lze tvrdit v takovém rozsahu a míře jako o Janu Husovi, že
nás nutí přemýšlet. Hus za svého života nebyl kontemplativní světec, ale myslitel. Na hranici jej (kromě věrnosti Kristu) přivedlo jeho myslitelské dílo, které jej přivedlo k promyšlení evangelia. Za poznanou pravdu musí myslitel ručit svým životem - to je sokratovský princip (Sokrata právě v tomto kontextu považovali dávní křesťané za "křesťana před Kristem"). I Hus - v uvedeném smyslu náš místní Sokrates - tedy musel věrnost poznané pravdě dosvědčit svým mučednictvím.

Jako Sokrates své současníky rozčiloval tím, že je nutil přemýšlet, tak i Hus nutil lidi tehdy i dnes uvažovat a promýšlet i věci zdánlivě samozřejmé, a tím "jde na nervy" spoustě z nás, protože "myšlení bolí" (jak se říká). To je vidět právě v dnešní době, která je - co se myšlení týče - citelně línější, než doby předchozí (asi je to tím, že jsme část svých mozkových funkcí s úlevou přesunuli na počítače, smartfouny apod.) Mučedníci Jan Hus a Jeroným Pražský nás i dnes nutí hloubat, obracet pozornost k základům naší víry a církve, konfrontují nás s pravdou evangelia. Pod hladinou evangelní prostoty jsou nezměrné hlubiny tajemství a nevyčerpatelné zdroje duchovních sil. Do tohoto "světa pod hladinou" uváděl např. sv. starec Paisij či jiní starci, a lidé užasli nad tím bohatstvím, které tam viděli. Tyto hlubiny duchovního života je potřeba stále připomínat i nám pravoslavným, kteří se při své povrchnosti tak často zamotáváme do komplikovaných obřadů, složitého teologického rozumářství či do magie duchovního folklóru. Snad i nás mučedníci Jan a Jeroným osloví k tomu, abychom především promýšleli biblické poselství.

* * *

Husitství je tedy přinejmenším
jakýmsi mostem, po němž byla předána cyrilometodějská idea a česká národnost z předhusitské éry do moderní doby. Podobně jako všechny hodnoty přesahující život jednotlivce musejí být vykoupeny mučednickou krví, tak i předání této velkolepé hodnoty - tj. udržení kontaktu s cyrilometodějstvím - která má zásadní význam pro náš národ, byla vykoupena mučednictvím obou kostnických martyrů. To však lze zřejmě vidět a pochopit jen z pozice žitého cyrilometodějství, tj. z hlediska pravoslavného ducha.

Zajímavé je, že Hus je fenomén, který inspiruje či rozčiluje opravdu široké spektrum věřících a Čechů vůbec. O tom, jak jsou jeho památka a odkaz dodnes živoucí, svědčí skutečnost, že i dnes se o Husa vede spor. I to je důkaz evangelní "nesvětskosti", kterou každý svatý napodobuje Krista (vždyť i o Pána Ježíše se dodnes vede spor). Pro jedny je mučedník Jan symbolem odvahy ke vzpouře proti mocným, nebo k reformě společnosti či k obětování života za správnou věc, aby ostatní měli příklad. Pro druhé je to symbol návratu ke křesťanské opravdovosti, která je typickou črtou myšlení prvních křesťanů, a pro život dle poznané pravdy - za kterou se ve smyslu prvokřesťanském i sokratovském člověk musí zaručit svým životem. Pro další je to obraz následování svého svědomí, které je založeno na pravdě evangelia. Doteď se najdou i ti, kteří jej prohlašují za heretika a kacíře, buřiče a nemorální osobu, a v podstatě naznačují, že si nic jiného než upálení nezasloužil. A pro jiné je to prostě obraz odvahy a obětavosti. A nakonec může "památka národního hrdiny" sloužit i jako morální vzpruha pro národní uvědomění či sebevědomí nebo spoluvytvářet národní identitu (to není nic malého - národnost je jedna z největších hodnost, které tu na zemi máme, a tato hodnota stojí a padá s národními hrdiny a kulturou národa - to druhé máme od cyrilometodějců, to první od husitů).

Pro pravoslavnou duchovnost je však zvláště významné, že v mučednících kostnických má naše země přímluvce u Božího trůnu. Význam husitství je zpečetěn mučednickou krví, která je svědectvím o duchovní síle světecké památky a je zárukou, že toto duchovní dílo pokračuje dál a má svého nebeského ochránce. Analogií je náš světec 20. století - pro obnovu pravoslaví má nevyjádřitelný význam její stvrzení mučednickou krví sv. Gorazda II., která je zárukou toho, že toto dílo nemůže zaniknout - může být zatlačeno do skrytých míst, vytlačeno z veřejného prostoru, ale nemůže už být zničeno. Podobné je to s husitstvím, které bylo tenkrát Konstantinopolským patriarchátem uznáno za pravoslavné, a jakožto obnova pravoslaví bylo stvrzeno mučednictvím našich dvou svatých pochodní.

* * *

Pravda je jako meč. Stále prochází lidskou společností i církví, a odděluje. Jako skalpel chirurga odděluje maso hnijící od živého, nádor či vřed od zdravého těla. V místním křesťanstvu je i Jan Hus takovým mečem, který prochází a odděluje. Každý Čech k němu musí zaujmout nějaký postoj. Rozdělovat jako břitva - i to je velká úloha, kterou Jan Hus za života i po smrti v plamenech stále koná.

www.ambon.or.cz