O daru Ducha Svatého


Oslavili jsme svatodušní svátky, které zpečeťují křesťanskou víru v Boží Trojici. Vzpomínáme na událost sestoupení Svatého Ducha padesátého dne po Pasše. Připomínáme si vznik Církve, v níž nám Boží Duch stále podává vše, co Pán Ježíš pro lidi vykonal. Církev je místo, kam může každý, kdo uvěří, přicházet a získávat zde posvěcení, odpuštění hříchů, osvícení a zbožštění. Zde vstupujeme do sjednocení s Bohem. Právě tady je ten prostor, kde se sám Bůh dává lidem jako dar.

V ostatních náboženstvích věřící přicházejí k oltářům, aby si od svého božstva nebo od Boha vyprosili, co aktuálně potřebují ke štěstí a spokojenosti: zdraví, uspořádání životních záležitostí, prostředky k obživě nebo třeba i moc, povýšení, vítězství a majetek. I v křesťanství se věřící samozřejmě modlí za splnění svých přání a potřeb, a pokud se jedná o základní potřeby k pokojnému životu, není na tom jistě nic špatného. Jenže to není to hlavní, zač křesťan prosí. V samotném principu křesťanství je pevně zabudován i předmět a cíl naší hlavní modlitby. Touha po něm a usilování o něj se dotýká samotného smyslu naší křesťanské existence. Celá naše víra i praxe je vlastně modlitbou, aby nám Bůh dal sám Sebe. Nikoliv, aby splnil to či ono, oč ho žádáme, ale aby se Sám nám dal jako dar.

A Bůh se nám vskutku dává, daruje nám sám sebe - a to jako dar Ducha Svatého, resp. jako nestvořenou energii (blahodať) Svatého Ducha, kterou je překlenována nepřekročitelná propast mezi stvořenými bytostmi a nestvořeným Božstvím. Blahodať Ducha proměňuje chléb a víno na zbožšťující Tělo a Krev Kristovy; On koná svým blahodatným působením všechny svaté Tajiny (kněz slouží obřad, ale obsahem tohoto obřadu je dar Ducha Svatého). Ne nadarmo se veškeré aspekty duchovního zápasu za zbožnost někdy nazývají souhrnným označením: získávání Ducha Svatého. Řada svatých otevřeně hlásá, že je to prioritním smyslem našeho křesťanského života.
(Viz např. ct. Serafím Sarovský - slavný zápis jeho rozhovoru s Motovilovem)

Dar Svatého Ducha je důkazem Boží lásky k člověku. Nic většího už Bůh nemůže člověku dát, než sám Sebe. Stejně tak i člověk nemůže už nic více dát, než se obětovat (jednou z forem daru sebe samotného je mučednictví). Dar Svatého Ducha je něco tak velikého a lidským uvažováním nedomyslitelného, že člověk už nemůže nic více chtít ani po něčem větším toužit. Sv. Siluan Athonský vyjádřil svou zkušenost slovy: "Tak Bůh miluje člověka, že mu dává Svatého Ducha.

* * *

Bůh dává a člověk přijímá. Je to spolupráce. Není to jednostranný akt, ale dvoustranný. Posvěcení a spása je dílem společným. Pán Ježíš přirovnává Ducha k živé vodě, kterou se může napojit vyprahlá duše, aby mohla žít, a tak se u tohoto podobenství pozastavíme. Jako když si žíznivý člověk nabírá vodu z pramene - aby nezemřel žízní, je potřeba, aby se nejprve dostal ke studni, v níž je voda, a zároveň je nutno, aby ji dokázal nabrat. Není-li ve studnici voda, není člověku nic platné vědro. Nemá-li člověk vědro a sílu si vodu nabrat, není mu nic platná voda ve studni.

"U pramene jsem a žízní hynu," napsal francouzský básník François Villon (první moderní básník) a jistě při tom netušil, jak výstižný bude první verš jeho Balady pro duchovní život mnohých současných křesťanů.

Jen pro úplnost a k připomínce básníka uveďme celou sloku:

Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

* * *

Tím se pomalu dostáváme k dalšímu charakterickému rysu pravoslavného učení o Svatém Duchu. Ač teologové sepisují složitá pojednání (např. o filioque), to, co víme o Svatém Duchu, vychází většinou z reálné duchovní zkušenosti Církve. Především poznáváme Ducha Svatého z jeho díla, kterým je Církev. Vyžene-li nějaké společenství Ducha Svatého ze svého středu, pak se buď lidé rozhádají a spolek se rozpadne, nebo drží pohromadě už jen ideologií či společným zájmem. Projeví se to docela zřetelně - pozná se to podle toho, že už v takové pospolitosti nenacházíme, jak
se mnozí stávají jedním. Už tam není k vidění, jak různí lidé při jinakostech svých temperamentů nacházejí k sobě cestu, překonávají své odlišnosti, názorové rozdíly či sobecké zájmy, a jsou schopni se vzájemně milovat.

Odežene-li od sebe Svatého Ducha jednotlivec (např. svými hříchy a nekajícností), nevydrží v Církvi a nakonec neudrží ani pravoslavnou víru. Oheň Svatého Ducha, který hoří v církvi, může člověka prosvětlovat, očišťovat a produchovňovat. To se děje, když člověk vede život dle Božích přikázání a vzbuzuje v sobě vlastnosti, které odpovídají dobrotě Ducha Svatého. Tedy člověk svým způsobem života a svým stavem, do něhož se naladil, koresponduje s vlastnostmi Ducha.

Jenže blízkost Svatého Ducha může člověku i ublížit. Ne proto, že by Bůh byl zlý či chtěl člověku způsobit něco špatného. Může se však přihodit něco podobného, jako když se člověk přiblíží k ohni a nedává si pozor, to se pak neohřeje, nýbrž popálí. Stejně tak, vede-li nesprávný způsob života či pěstuje-li špatné vnitřní stavy, pak jej ten duchovní oheň, který v církvi hoří, sežehne, resp. škodí jeho duši. Člověk se v důsledku toho může stát nikoliv lepším, ale horším. Může se změnit na úplnou nestvůru a stát se doupětem zlých duchů. V církvi se s tím občas bohužel setkáme - na některých lidech vidíme, že se stali horšími, než jsou lidé, kteří v Boha vůbec nevěří. Takoví se stávají zištnými, zlostnými, závistivými, zlými, rouhavými, prolhanými, lstivými, podezřívavými, odsuzovačnými, pokryteckými a jdou od jedné špatnosti ke druhé. Bůh dopustí, aby postupně upadli do všech hříchů.

Jak zastavit tuto rakovinu hříchu? V prvé řadě je potřeba nepokračovat po cestě, kterou jsme se vydali a o níž z učení a zkušenosti církve víme, že vede do pekel. Nepokročil-li člověk zatím příliš daleko - do míst, odkud již není návratu bez zvláštního Božího zásahu, pak mu zbývají ještě nějaké zbytky duchovní soudnosti. To je velice důležité a odtud lze začít dílo nápravy. Soudný člověk, ač se utápí v hříchu, či s ním lomcují vášně, je ještě schopen pochopit vážnost svého stavu. Rozpozná, že vše v jeho srdci (city i myšlení) je pokřiveno působením zlé energie vášně. První, co takový člověk musí (pokud ještě může) učinit, je přestat důvěřovat svým myšlenkám; nedůvěřovat svému cítění, ani čemukoliv jinému, co přichází z jeho nitra. Musí ihned skončit s jakýmkoliv posloucháním těch, s nimiž se radil či s nimiž se přátelil nebo stýkal doposavad a jejichž společenství se podílelo na tom, do jakého stavu se dostal. Má-li v sobě člověk ještě dost schopnosti uznat užitečnost takové rady a má-li ještě dost vnitřních sil, aby ji uskutečnil, může se zachránit. V některých případech musí změnit i další okolnosti svého života. Je potřeba, aby si našel duchovního rádce, který má zkušenost se střízlivým duchovním životem a změnil pod jeho vedením způsob svého života.

Není to radostná připomínka, leč i o tom je potřeba se zmínit. V blízkosti takové nesmírné síly, jakou je energie Svatého Ducha a jaká převyšuje jakoukoliv sebemocnější sílu, která je ve vesmíru, je potřeba být opatrný. Nutno se chovat s úctou a nebýt nedbalý. Pak Duch Svatý i přes svou mohutnost bere opatrně a jemně lidskou duši do svých rukou, aby s ní učinil něco tak krásného, že je to nevypravitelné. Vidíme to na svatých lidech. Vždyť jejich svatost je darem Svatého Ducha. To on z nich učinil, čím jsou.

* * *

Neustálým pokušením, které nám hrozí odpadnout od spolupráce s Duchem Svatým, je tzv. "magické myšlení". Mám na mysli takový způsob uvažování, při němž spoléháme na své vlastní síly a nikoliv na sílu a působení Svatého Ducha. Jsou hrubší a jemnější odstíny toho magického myšlení - hrubším je vyslovená magie, jemnější způsob tohoto poklesku ve zbožnosti můžeme vidět na případu proroka Mojžíše, který dostal od Boha pokyn vyvést vodu ze skály a udeřit při tom do kamene svou holí
(Num 20,6-13). Mojžíš to udělal a když se v první chvíli nic nedělo, udeřil ještě jednou - projevilo se tím něco nemocného, co se skrývalo v jeho mysli. Jakoby zapochyboval, že Bůh si toho prvního úderu všiml, nebo se domníval, že úder musí být proveden důkladněji, jinak to před Bohem neplatí, či ho ovládal netrpělivá představa, že je asi potřeba praštit do skály ještě jednou, aby se to počítalo... Možná to byl projev netrpělivosti nad prodlevou Hospodinova zázraku - čili mimoděčné povýšení se nad Boha, k němuž se v ten okamžik zachoval jako k pomalému služebníku. Bůh jej za tento nedostatek v jeho způsobu myšlení a za jeho nedostatečnou víru prohlásil za nehodného vstoupit do zaslíbené země. Tím se něco sděluje i nám. Doufáme-li ve věci vedlejší a nepřikládáme-li hlavní význam činnosti Ducha Svatého, je to nedostatek víry, pokory a úcty čili nesprávný vztah k Bohu - a ohrožujeme tím svůj vstup do Božího království.

Nedostatek víry v Ducha Svatého a převaha důvěry ve vlastní činnost se může projevovat na nejrůznějších úrovních - v oblasti osobního duchovního života, v oblasti církevní správy, v oblasti liturgické apod. Nejčastěji se projevuje v osobním duchovním životě, kde mnoho lidí přikládá svým dobrým skutkům, svým asketickým výkonům, množství vykonaných modliteb či jiné své zbožné snaze nějaký zásadní význam. Jenže zbožnými skutky nejsme posvěceni a spaseni, ale blahodatí Ducha Svatého, s nímž máme těmito skutky spolupracovat. Především se však uzpůsobujeme k naplnění Svatým Duchem vynakládáním úsilím o proměnu své mysli, změnou smýšlení - např. pokáním. Zajímavé by bylo sledovat, do jaké míry magické myšlení proniká do našich obřadů, jak se objevuje v přesvědčení, že není-li to či ono provedeno jediným správným a přesným způsobem (který je mimochodem v některých případech v různých dobách, či u různých národů a světových pravoslavných tradic odlišný), tak to prostě neplatí. (Do naprosté dokonalosti to dovedli ruští starověrci, kteří pro jistotu čtou při modlitbách i čísla stránek a technické poznámky, protože i ty jsou součástí posvátného textu, z něhož se přece nic nesmí vynechat, jinak by mohlo být celé to čtení marné.)

* * *

Veškerý posvátný církevní život je projevem působení Svatého Ducha. Když lidé přicházejí do chrámů, mají nutkání se modlit, vyzpovídat se a přijímat svaté Tajiny - to je dílo Svatého Ducha. Rozvíjení víry a duchovní růst v pokoře je darem Ducha Svatého. Jak by bez jeho přispění dokázal člověk věřit v to, co je neviditelné a vymyká se veškerému rozumovému chápání (např. víra v trojjedinou Boží Trojici). Kaje-li se kdo upřímně a celým srdcem chápe, že jak je Bůh dobrý, je to dotyk blahodati Svatého Ducha. Duch Svatý hněte lidskou duši, mění nás v průběhu života v církvi. Stáváme se jinými. Působení Svatého Ducha můžeme zřetelně cítit - kdykoliv naše srdce zjihne (viz církevně-slovanský termín:
umilenije), zatouží po modlitbě, zatouží po liturgii a po sv. Tajinách. Kdykoliv v sobě cítíme impulz, který nás vede k odvrácení od hříchu a vášní, pocítíme odpor ke hříchu a zatoužíme po čistotě - to je zřetelný projev Svatého Ducha, kterou svou blahodatí pohladil lidské srdce. Když cítíme soucit s člověkem a když se v nás rozhoří láska ke Kristu a touha dát mu svůj život - to naplnil naše srdce Svatý Duch. Jedině ve spolupráci s Duchem Svatým se může člověk opravdově modlit. On způsobuje, že člověk je schopen obracet se k Bohu jako ke svému Otci.

Jsme zvláštní bytostí složenou z toho, co je tělesné, a z toho, co je duchovní. Tím se lišíme od zvířat, která jsou i přes pozoruhodnou inteligenci některých z nich, jen tělesná. Pro anděle, kteří jsou jen duchovními bytostmi, je nepochopitelné, jak se může duchovní v jedné osobě spojovat s materiálním. Naše duchovní složka, které říkáme duše, je součástí duchovního světa. Tělem žijeme ve světě hmotném. Jsme tedy bytostí žijící současně ve dvou světech. Komunikace duše s duchovními bytosti a s Duchem Svatým je jí vlastní, stejně tak jako je lidskému oku přirozené vidět předměty tohoto světa a lidskému uchu slyšet zvuky materiálních vibrací. Stav duše pak může pak ovlivňovat i kvality tělesné - a to v dobrém i ve zlém.

Kdo má otevřenu duši, tj. odvrácenu od tělesného a hmotného k duchovnímu, může slyšet hlas andělů či rady Svatého Ducha. Ap. Pavel píše, jak jim Duch Svatý dával pokyny, kam jít a kam nechodit. Pro člověka pohlceného materiálním a tělesným je to obtížně uvěřitelné. Při tom naslouchání Svatému Duchu je pro církev a její správu (a stejně tak i pro osobní duchovní život) kriticky důležité. Dnes kvůli tomu chodíme alespoň ke starcům, abychom vyslechli jejich rady.

Právě současná naše neschopnost otevřít duši k naslouchání Svatému Duchu nás v církvi dostává do neřešitelných situací. Zdá se mi někdy, že už se blíží doba, kdy duchovní a duševní stav rostoucí části věřících i duchovenstva už jim nedovolí, aby vytvářeli společenství, které by bylo církví. Zaujetí materiálními předměty z nich učiní kořist démonického klamu a ten z nich učiní blázny. Kouzla technologií, všudypřítomné jitření vášní, mravní nečistota, tělesné blaho a duševní stres, roztěkanost, komplikovanost života, špatně pojatá vzdělanost, duchovní neukotvení a udržování lidí v celoživotní nezralosti a rozptýlenosti, orientace na vnější věci - to vše jsou rány, jimiž krvácí lidské srdce, které pak nemá sílu k duchovnímu životu. Jsme jako prasklé nádoby, v nichž se neudrží blahodať Svatého Ducha, kterou v církvi dostáváme. Zato se v nich výborně drží bahno vášní, jimiž naše duše přetékají.

Svatohorští starci říkají, že Bůh člověku naplní takovou nádobu, jakou mu přinese. Přineseš-li malou nádobu, naplní ji. Přineseš-li velkou, naplní ji také. Tou nádobou je naše srdce. Uvolníš-li v srdci kousek místa, Bůh ti to volné místo naplní blahodatí Svatého Ducha. Uvolníš-li hodně místa, Bůh ti dá mnoho blahodati. Kolik blahodati dostaneš, závisí na tobě. Dnešní lidé však jen těžko uvolňují ve svých - marnostmi naplněných - srdcích sebemenší kousíček místa. To je jeden z hlavních problémů současného církevního života.
(Viz otitulkovaný film s výroky starců)

Bez srdce naplněného blahodatí Ducha Svatého nemůžeme mít dar moudrosti ani jiná charismata. Hlavně nám schází dar střízlivého duchovního zření. Vše řešíme nikoliv jako duchovní lidé, nýbrž po lidsku - tj. v souladu se svými vášněmi. Chováme se jako šílenci, kteří se úporně drží svých halucinací. To je stav nás, křesťanů na počátku 21. století.

* * *

Náš církevní život by mohl být jako sídlit v zelené oáze u studny v hojnosti, ačkoliv kol dokola jen bezvodá poušť. Dostáváme v církvi vše, co potřebujeme. Není nic důležitého a skutečně věčně blaženého, co by nám Svatý Duch nemohl a nechtěl udělit.

Duch posvěcuje anděle na nebi a kněze na zemi. Všechno krášlí. Oči slzami, tělo krásou, srdce bázní Boží, mysl moudrostí, duši steskem po ráji. Chrání nebeské hvězdy i lidské duše. Těla před nemocemi a duše před démony. Rozestavuje ochranné anděle. Mocným vkládá do nitra milosrdenství, maličkým dává pokoru, nemocným trpělivost. Je odvahou mučedníků, radostí ctihodných mnichů, nadějí zkoušených. Skrze Svatého Ducha působí Boží moc ve světě. Je naším životem a nadějí na spásu. Bez něj nemůže nikdo být skutečným křesťanem a nemůže získat věčný život. Křesťanu se Svatý Duch uděluje skrze svaté Tajiny, pomáhají mu při tom dobré skutky člověka, a roste a zhojňuje se v jeho srdci opravdovým pokáním, modlitbou a přijímáním Těla a Krve Kristových. Člověk musí získanou blahodať Svatého Ducha v sobě ochraňovat čistým životem, vyvarováním se poklesků a hříchů. Dále ji rozhojňuje pokorou, objevuje se v něm při modlitbě a zdokonaluje člověka přiváděním k lásce.

Svatého Ducha však zarmucujeme pácháním hříchů, vyháníme jej ze své duše návykem na všechny smrtelné hříchy, zvláště na smilstvo a pýchu. Úplně jej pak odeženeme od svého srdce nevírou, rouháním, zoufalstvím (tj. beznadějí).

Křesťan, který v sobě nosí oheň Ducha Svatého, s úctou opatruje svých pět smyslů, aby jimi nezhřešil před Bohem. Chrání svůj jazyk, aby neodsuzoval, zrak, aby nehleděl na věci daremné, sluch, aby nenaslouchal špatnostem, myšlenky, aby netoužil po tom, co se křesťanu nesluší, tělo, aby nerozpalovalo nečistotou, duši chrání jako svůj nejdražší poklad, aby nebyla vykradena nepřáteli.

* * *

Na závěr se zmíníme o skutečnosti, že Duch Svatý sjednocuje - tím vytváří sbor, shromáždění čili
církev. Slovní termín, který řeckojazyčné prvotní křesťanství zvolilo, je dosti výmluvný. Tehdejší řečtina používala nejméně tři pojmy pro různé typy shromáždění, křesťané si vybrali jeden, kterým zároveň definovali, jakým druhem shromáždění církev není a naopak - čím vlastně na rovině lidské a sociální křesťanská shromáždění jsou. Církev není ani agora (srocení davu) ani synklit (schůze elity), ale ekklisia - čili shromáždění pozvaných, všech oprávněných. To právě Duch Svatý povolává, opravňuje a dává lidem schopnost překonávat rozdílnosti a přebývat v jednotě. Zpíváme o tom v kondaku Padesátnice:

Když sestoupil Nejvyšší a lidem zmátl jazyky,
rozdělil tím v Babylonu národy.
Když však apoštoly podělil jazyky ohnivými,
povolal všechny ke sjednocení...



Víme, jak těžko se ve světě hledá jednota - zvláště taková, která není založena jen na společném zájmu či na sdílení jedné ideologie. Jednota v Duchu Svatém je daleko hlubší. Je to jednota v lásce, vzájemné pokoře; jednota ve službě Jedinému Bohu a jednota ve zření stejné duchovní reality.

Lidé jsou tak různorodí - povahou, genetikou, předsudky, vzděláním, světonázorem, preferencemi, sklony atd. To je známá věc. Méně si už lidé uvědomují, že všechny tyto charakteristiky mají zásadní vliv na to, jak vnímáme a vyhodnocujeme objektivní realitu. Zdálo by se, že to, co se kolem nás děje, co někdo řekl či udělal, jak něco vypadá apod., jsou objektivní skutečnosti, jejichž přesný popis stojí mimo diskusi a všichni je vnímají stejně a bez problémů se na nich shodnou. Omyl! Díváme se na stejný předmět, a přesto každý můžeme vidět něco úplně jiného. Obraz reality, jak se dostává do naší mysli, je vyhodnocován a mimovolně upravován podle našich dosavadních zkušeností, podle znalostí, podle předsudků, povahy a jiných předpokladů. Aniž si to uvědomujeme, vždy nějaký aspekt obrazu reality potlačujeme, jiný překrucujeme, něco zdůrazníme - a to tak, abychom pokud možno viděli to, co chceme vidět, resp. co jsme zvyklí vidět nebo co odpovídá našemu dříve utvořenému názoru, jak by mělo vypadat to, nač hledíme. Takové editování reality je "přirozenou" vlastností neočištěné a neosvícené mysli. Patří to k našemu starému (Adamovu) lidství. Díky tomu vznikají mezi lidmi neshody, spory či války. Tohoto poškození naší mysli využívá ďábel, aby si s námi "pohrával".

Dnes to dobře vidíme u nás v církvi, resp. na církevních sporech. Hledíme všichni na stejnou realitu, ale nevidíme to samé. Naopak vidíme úplně a zásadně rozdílné obrazy toho, co se kolem nás děje. A podle toho se chováme a nedokážeme se dohodnout. Hádáme se, kdo má pravdu a kdo vidí správně. Každý se snažíme prosadit a dokázat svou pravdu, ale ti, kteří vidí jinak, jsou vůči všem argumentům hluší. Mají svůj pohled. Který je ten pravý? A je vůbec některý z nich pravý?

Svatý Duch tam, kde působí, překonává toto poškození lidské mysli, a dává věřícím schopnost vidět stejnou realitu, shodnout se a nalézat k sobě cesty. Tím se lidé stávají použitelnými pro církevní jednotu. A zkušenost nám ukazuje, jak vzácná tato jednota je a jak nesmírný má význam.

www.ambon.or.cz